ecomail.cz

Krv - najvzácnejšia tekutina


V medicíně znamená transfuze krevní převod, tzn. podání krve získané od dárce příjemci. Používá se hlavně při krevních ztrátách (po úrazech, při operacích atd.), při onemocnění krve, některých chronických onemocnění, při léčbě otrav apod.


Krevní transfuze zachránily miliony životů. Nebylo tomu tak ale vždy, i když krev byla středem zájmu lidstva od nepaměti. Vzhledem k úrovni znalostí anatomie, fyziologie, laboratorních, odběrových a převodových technik, znalosti a dostupnosti vhodných materiálů, bylo téměř do poloviny minulého století provádění krevní transfuze velmi rizikové.

Lidé od nepaměti věděli, že krev je pro člověka zásadní a nezbytnou součástí života. Dokonce si mysleli, že by bylo dobré v některých případech krev vyměnit. Ale nevěděli jak. Proto alespoň v některých případech pacienta části krve zbavovali (tzv. pouštění žilou) v naději, že s odpouštěnou krví odejde to, co pacientovi škodí.

Převratný pohled na krev a krevní systém, na základě kterého mohlo dojít k dalšímu vývoji v léčebné péči, začal na počátku 17. století, když spatřila světlo světa práce anglického lékaře Williama Harveye, která shrnovala výsledky jeho mnohaletých pozorování proudění krve v organizmu. Dokázal, že se krev netvoří v játrech, jak se dosud tradovalo již od dob Galéna, že nefunguje teorie přílivu a odlivu krve, ale že krev v těle koluje. Při svých pokusech a pozorováních na teplokrevných i na studenokrevných živočiších zjistil, že na proudění krve se aktivně podílí stahy srdečních komor. Harvey byl první, koho napadlo, že krevní oběh závisí na srdci, který je jeho pohonným orgánem.

Svá pozorování v roce 1628 sepsal, ale zajímavé je, že jeho dílo vyšlo ve Frankfurtu nad Mohanem. Proč vyšla práce anglického lékaře v N ěmecku? Protože ji v A nglii nikdo neměl zájem vytisknout. Spory o platnost a správnost teorie krevního oběhu se vedly až do konce 17. století.

Mnoho odborníků chtělo tuto převratnou teorii ověřit a používalo k tomu různé metody. Velmi brzy se vynořily různé teorie o tom, jaké následky by měl převod krve na povahu a vlastnosti člověka. Spekulovalo se třeba o tom, že když se podá psí krev ovci, začne ta ovce kousat a při opačném převodu krve ovce psovi naroste psovi vlna a rohy. Johann Sigismund Elsholtz (1623 – 1688), osobní lékař braniborského kurfiřta, dokonce navrhoval výměnu krve mezi znesvářenými bratry nebo manželi, kteří by se tímto usmířili. Transfuze se prováděly, ale velké množství jich bylo neúspěšných, a proto byly na konci sedmdesátých let 17. století v A nglii, Francii a I tálii úplně zakázány.

Otázkami transfuze se pak nikdo prakticky nezabýval až do začátku 19. století, kdy se studiu transfuze krve věnoval britský profesor fyziologie a porodnictví James Blundell (1790 – 1878), který provedl svou první transfuzi v roce 1819. Vydal knihu o transfuzi krve, v níž zdůraznil zásadu, že člověk může dostávat pouze lidskou krev. Provedl řadu úspěšných transfuzí u rodiček, které nadměrně krvácely. Při transfuzi doporučoval velkou opatrnost a radil ukončit ji při jakýchkoli nepříznivých příznacích u příjemce.

Dalším zásadním počinem byl objev krevních skupin vídeňským patologem Karlem Landsteinerem v roce 1900. Ten objevil tři krevní skupiny (nositel čtvrté skupiny se tenkrát mezi jím vyšetřovanými osobami neobjevil). Stejný objev, nezávisle na Landsteinerovi, učinil český psychiatr Jan Janský, který zkoumal krev svých psychiatrických pacientů. Zajímala ho souvislost mezi shlukováním krve a duševními poruchami. Po několikaletém zkoumání dospěl k závěru, že tato souvislost neexistuje. Jako vedlejší produkt své hlavní výzkumné činnosti však prokázal, že lidskou krev, ať člověka zdravého nebo duševně nemocného, lze podle určitých rozdílů ve vlastnostech krvinek rozdělit do 4 základních skupin. Tento objev popsal a zveřejnil v roce 1907. Protože podle mínění Janského popsané krevní skupiny nepřinesly pro využití v psychiatrii žádný cennější praktický užitek, dále se výzkumu krve nevěnoval. Zabýval se výzkumem v oblasti psychiatrie a neurologie.

U nás si Janského objevu krevních skupin v té době prakticky nikdo nevšiml. Americká lékařská komise však uznala jeho prvenství v objevu krevních skupin v roce 1921. V témže roce prof. Jan Janský ve věku 48 let zemřel. Jeho systém krevních skupin byl obecně uznán a po dlouhou dobu byl jediným podkladem pro zajišťování bezpečných podmínek pro krevní transfuzi. Pro českou odbornou veřejnost zjistili význam Janského objevu až po jeho smrti v roce 1923 účastníci VI . Mezinárodního chirurgického kongresu v L ondýně. Karl Landsteiner pokračoval ve výzkumech v USA , kde se naopak krevní problematice věnoval intenzivně. Zjistil, že pokud má dárce krve jinou krevní skupinu než příjemce, dochází v těle pacienta k nebezpečné reakci, která může způsobit smrt. V roce 1930 mu byla udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu za výzkumy typů lidské krve.

V roce 1941 objevil Karl Landsteiner ve spolupráci s dalším vědcem, A.S. Wienerem další důležitou věc, a to systém Rh faktorů. Lidé, kteří mají na červených krvinkách aglutinogen, se označují jako Rh+ (Rh pozitivní), pokud chybí některé určité znaky na povrchu červených krvinek, patří do skupiny Rh- (Rh negativní). Tento objev pak umožnil vysvětlení některých dříve nepředpokládaných reakcí po transfuzi. Znalost Rh faktoru je pro transfuzi nezbytná. Základním požadavkem je, aby dárce a příjemce měli stejné krevní skupiny a stejné znaménko Rh faktoru. Většina lidí na zemi je Rh pozitivní.

V současné době se věnuje transfuzi krve velká pozornost a péče. Krev se pro účely transfuzí získává od lékařsky vyšetřených dárců, kdy je testována na významné původce nemocí, které se mohou transfuzí přenášet, jako např. HIV , hepatitida, syfilis. Odběr krve a její skladovaní se řídí přesnými a přísnými pravidly. Podání transfuze předchází vyšetření krevních skupin krve připravené k transfuzi a krve příjemce, křížové a další zkoušky. Po dobu transfuze se stav pacienta trvale sleduje. O transfuzi a jejím průběhu se vede záznam.

Krev prozatím neumíme uměle vyrobit. Krev ale hraje v současné medicíně nezastupitelnou a stále rostoucí roli, vzhledem např. ke stále častěji prováděným komplikovaným léčebným zákrokům. Uvádí se, že v průměru každý občan za svůj život podstoupí krevní transfuzi čtyřikrát a přípravek vyrobený z krve přijme dokonce dvanáctkrát! Proto je dárcovství krve nenahraditelné. Každý člověk, který bezplatně krev daruje, by měl být, a také je, společensky velmi ceněn, zaslouží si naši úctu.

Autor: prevzaté z časopisu Sféra