ecomail.cz

Morganové octomilky v službách vedy


Osudy vědy o dědičnosti byly spletité. Otec genetiky Jan Gregor Mendel svými výzkumy s křížením hrachu předběhl dobu a téměř 50 let trvalo, než došlo k jejich uznání. Ovšem zdaleka ne všichni byli přesvědčeni, že Mendel měl ve svých vývodech pravdu.


Zkoumali proto platnost Mendelových zákonů dědičnosti a snažili se dokázat jejich pravdivost, nebo to, zda se Mendel mýlil.Jedním z těchto pochybovačů byl také americký biolog a genetik Thomas Morgan (1866–1945). Začal proto v roce 1904 pracovat na svém výzkumu dědičnosti. Problém byl s výběrem vhodného pokusného materiálu. Aby byl výzkum úspěšný, musel být totiž prováděn ne na dvou či třech generacích, ale na celých desítkách, možná stovkách. Dokonce ani laboratorní krysy se nerozmnožují tak rychle, aby mohl dojít k výsledkům v několika nejbližších letech. Své pozorování tak uskutečnil na octomilkách (Drosophila melanogaster) s červenýma očima. Jejich životní cyklus je totiž dlouhý pouhé dva týdny, a výsledky křížení je tak možné pozorovat již po velmi krátké době. Samička může během každého dne svého reprodukčního cyklu položit 30–50 vajíček a celé milionové populace navíc mohou být dlouhodobě uchovávány na malém prostoru.

I tak čeká Morgan na kýžený výsledek celé roky. Na svou spontánní mutaci čeká až do roku 1909, kdy se v chovu objeví bělooký sameček. Morgan předpokládal, že mezi potomstvem bělookého samečka budou octomilky se stejnou barvou očí. Ovšem zmýlil se. Potomstvo mělo stejně červené oči jako všechny ostatní mušky. Až v další generaci se objevili noví běloocí samečci. Některé potomstvo mělo také růžové oči.

Morgan tak nechtěně potvrdil to, co se snažil vyvrátit.

Tedy teorii mnicha Gregora Mendela (1822–1884). Naopak Mendelovy závěry ještě rozšířil a přišel s důkazem dědičného znaku. Odstartoval tím mnoho dalších výzkumů genetiky, a pomohl tak k dnešnímu chápání dědičnosti. V roce 1933 obdržel „za objevy o funkci chromozomů jako nositelů dědičnosti" Thomas Hunt Morgan Nobelovu cena za medicínu a fyziologii.


Gen je základní jednotka dědičnosti
Odpovídá za vznik dědičné vlastnosti. Pojmu gen a genetika poprvé použil v roce 1902 britský vědec William Batesson (1861–1926). Gen je úsek chromozomu.

Chromozom (z řec. χρῶμα chroma – barva a σῶμα soma – tělo) Specifická barvitelná buněčná struktura přítomná v jádře buňky. Chromozomy jsou pozorovatelné světelným mikroskopem především při buněčném dělení. Chromozomy poprvé pozoroval a popsal v roce 1842 švýcarský biolog Karl Wilhelm von Nägeli. První detailní popis chování chromozomů při jaderném a buněčném dělení pochází od německého lékaře Walthera Flemminga (1882). Že chromozomy nesou genetickou informaci, dokázal svými pokusy souvisejícími s vazbou genů u octomilky americký genetik Thomas Morgan (1910).


Kromě toho, že Morgan potvrdil a rozšířil Mendelovo učení a nalezl také vhodný pokusný objekt – octomilky. 
Tyto malé (2–4 milimetry) nepříjemné mušky se staly nepostradatelným pomocníkem genetiků. Od roku 1933 se podařilo genetikům – využívajících ke svým pokusům právě drosophily – získat celkem pět Nobelových cen. I dnes, po více než století od Morganova výzkumu, jsou octomilky stále nezbytnými pomocníky vědy.

Octomilky všichni dobře známe. Miliardová komanda otravných mušek s červenýma očima nám přibližně šest měsíců v roce znepříjemňují život. Shromažďují se zejména na odpadcích z našich domácností a na přezrálém a hnijícím ovoci. Přesto mají na svědomí řadu objevů.

V Čechách vědci mendelismus nepřijali jednoznačně. Česká vědecká komunita byla rozpolcena. Vůdčí cytologové František Vejdovský (zoolog) a Bohumil Němec (botanik) nástup genetiky v mendelovském a morganovském duchu přivítali a jejich žák Arthur Brožek se stal v roce 1927 prvním profesorem genetiky v Československu. Naproti tomu Vladislav Růžička (biolog) byl odpůrcem chromozomové teorie a snažil se dokázat, že buněčné jádro a jeho struktury nejsou trvalé. Růžičkova hlediska svým způsobem předjímala pozdější, tzv. mičurinskou biologii. Po roce 1948 se vedoucí představitelé našich biologických institucí obrátili k Mendelovu odkazu zády a začali propagovat mičurinskou biologii, která již v podstatě stála mimo vědu – bylo to dogmatické „učení“, které nepřipouštělo diskusi a jež bylo násilně vnucováno. Jak daleko zašla ideologizace vědy v období po roce 1948, můžete posoudit sami.

Po roce 1948 ovládlo genetiku mičurinovské dogma.

V popularizační knížce Dr. Milana Haška "Mendelismus-morganismus ve vztahu k socialistické vědě" (vydala Osvěta v r. 1951) se v úvodu píše: „Formální západnická genetika, opřená o mendelismus-morganismus, ideologicky podporuje kapitalismus, neboť nepřímo zdůvodňuje třídní rozvrstvení společnosti. Imperialisté potřebují »svoji vědu«, která slouží jejich reakčním zájmům. Imperialisté brzdí vývoj, vedoucí neúprosně k rozkladu a pádu kapitalismu, a proto také upravují vědu tak, aby brzdila vývoj společnosti, smiřují vědu s náboženstvím a snaží se vzkřísit překonané idealistické představy feudálního středověku. V oblasti biologie jim právě tomuto cíli oddaně slouží reakční teorie dědičnosti, mendelismus-morganismus, která vzniká koncem XIX. století, v době, kdy kapitalismus vstupuje do poslední fáze svého vývoje - imperialismu.“ Tento zcestný přístup k vědeckému bádání, který se může zdát v současné době leckomu směšný, bohužel napáchal velké škody, nejen ve vědě, ale také v hospodářské oblasti, kdy uplatňování mičurinských lysenkovských metod způsobilo velké škody v zemědělství. Naštěstí snad už jsou takové přístupy k lidskému poznání navždy za námi


Thomas Hunt Morgan (* 25. 9. 1866 † 4. 7. 1945) byl americký genetik a zoolog.
V roce 1933 získal Nobelovu cenu za medicínu a fyziologii za objevy funkce chromozomů jako nositelů dědičnosti. Studoval na Kentucké Univerzitě, postgraduální studia morfologie a fyziologie absolvoval na univerzitě Johna Hopkinse. V roce 1904 byl jmenován profesorem experimentální zoologie na Kolumbijské Univerzitě v New Yorku, od roku 1928 vedl biologické laboratoře technologického ústavu v Pasadeně. Přes různé teoretické a experimentální práce se dostal k výzkumu genetických zákonitostí, který prováděl na ovocné mušce (Drosophila melanogaster). Pozorováním jejích chromozomů dospěl k závěru, že nositelem dědičnosti jsou jejich malé útvary – geny. V roce 1912 představil teorii o uspořádání genů v chromozomech. S Mendelem patří k zakladatelům moderní teorie dědičnosti.

Autor: prevzaté z časopisu Sféra