ecomail.cz

Zodpovednosť za seba a svoje vzťahy

Žijeme v materiálním blahobytu. Máme dva až tři telefony, internet, televizi, domácí kino, DVD , PC a stále nám něco chybí. Jsme vedeni k tomu, abychom se stali „lepší verzí“ svých rodičů. V dobré víře nám od dětství vyšlapávají cestičky a snaží se nás chránit před chybami a omyly. Přejí nám onen zmíněný blahobyt, dobrou a jistou práci, bezproblémový život. Myslí to s námi dobře a nejen oni.

Jako mladá holka jsem byla přesvědčena: „Když budu hodná a poslušná, dělat to, co druzí chtějí, vyhnu se nepohodlí a bolesti.“ Uvěřila jsem, že je to recept na šťastný a úspěšný život, na pohádkové vztahy. Především jsem chtěla dělat druhým radost. Bolelo mne, když lidé kolem mne byli smutní, hádali se, obviňovali. Nejtěžší pro mne bylo, když se tvářili, že ti druzí neexistují. Tehdy jsem se rozhodla, že moje vztahy budou bez hádek, konfliktů a sporů. Teď už vím, že to byla past. Život je plavba. Není to jen zakotvení v bezpečném přístavu. Je to často pohyb peřejemi, za deště a větru. Šťastný a naplněný život vyžaduje úsilí, víru a zdravou dávku optimismu. Nedá se nahmátnout z pece nebo z pohodlné pohovky u TV . Život je řeka s dvěma břehy: vyžaduje konání, pohyb a čas zastavit se. Překvapuje novými výzvami a neznámou realitou. Když chceme plout, musíme se namočit. Slézt z pece, vstát z gauče, vzdát se pohodlí. Fňukání typu: „Nemůžu, udělám to, ale až budu mít víc času, víc peněz, víc zkušeností, míň kilogramů, víc volna…“ nic užitečného nepřináší. Jde jen o výmluvy, které nás chrání před novými zkušenostmi. Jsou ztrátou času a energie. Často nás jen udržují v blažené lži, že na nás někde čeká pytel peněz, že se o nás někdo postará, že svět k nám bude vlídnější, že potkáme prince a politici začnou skutečně jednat v zájmu občanů. Obelháváme tím jen sami sebe.

Náš život je v našich rukou
. Starejme se o něj, jak nejlépe umíme a nevkládejme ho do rukou cizích. Strachu se nikdy nezbavíme a už vůbec ne, budeme-li se mu vyhýbat. Chcete-li mít relativně pohodlnou budoucnost, je nezbytné investovat do svého dočasného nepohodlí – do toho, čeho se nejvíce bojíme. Je to totéž, jako když chceme být v kondici. Bez námahy to nepůjde. Přesto se obelháváme.

S kým protančíte životem?
Ať se rozhodneme pro cokoliv, život nám přihrává do cesty mnoho situací, které nás více či méně vyvedou z komfortu, z rovnováhy. Mnoho těchto situací má společného jmenovatele – stojí za nimi naše schopnost vytvářet vztahy. Můžeme mít sny, přání, cíle jakékoliv, ale nikdo z nás nesní o štěstí na opuštěném ostrově, ani sen o ztroskotání v divočině, opuštěn všemi. Do našich snů zkrátka patří další lidé. Jak je přizvat? Někdy je to snadné. Nadchnete společným snem. Jindy se zapotíte, a to když se „zakopou“ ve své pozici a odtud začnou útočit. Ne proto, aby vám komplikovali život a ničili sny, ale čistě proto, že jinak jednat neumí. Naučili se to už v mateřské škole při tom, když dělali bábovičky.

Náš „automat “ si vybírá ze tří primitivních programů:
1. Pokud máme pocit, že nás druhý člověk někam tlačí (mnohdy stačí, když chce, abychom plnili jeho očekávání), zaútočíme. „Na hrubý pytel, hrubá záplata,“ říkáme si a „vykopeme také válečnou sekyru“. Čas od času se stane, že druhému dojde, jakou „hru“ rozehrál a přimějete ho, aby s ní přestal.
2. Opačnou reakcí je ustupování. Chceme mít klid, a tak vyhovíme, aby už to bylo za námi. Jenže. Už druhý den si rveme vlasy. Dochází nám, co jsme to naslibovali a k čemu všemu jsme se zavázali. Dřív
nebo později nás dožene pocit, že nás druzí zneužívají.
3. Třetí běžnou reakcí je „rezignovat“ na vztah. Znamená to vyhnout se dotyčnému, přejít na druhý chodník dříve, než si mne všimne. Ukončit pracovní poměr či se rozejít. Vzdát se něčeho může být někdy velmi rozumné – zvláště jsme-li znovu a znovu vtahováni do vyčerpávajícího boje či máme pocit, že jen naplňujeme přání druhých bez špetky uznání a vděku. Cena, kterou za přerušení vztahu zaplatíme, ať už jde o peníze nebo city, je často vysoká. Výsledkem je, že se nikdy nikam nedostane, neustále začíná znovu.

Sami všechno v životě nezvládneme
Potřebujeme soucit, empatii, schopnost porozumět druhým. Jinak ztratíme spoustu důležitých lidí. Mnoho našich záměrů se neuskuteční. Bude dost těch, kteří nás budou odrazovat – pro něco se nadchneme a někdo zareaguje: „Blázníš? To nevyjde“. Pokud svůj sen opravdu chceme uskutečnit, pak je nutné obklopovat se těmi, kteří nám nedovolí uhnout, když se objeví překážka.

Kdo a jak vás může podpořit?
Základem takového vztahu je důvěra. To znamená, že máme kolem sebe lidi, kterým můžeme říci vše. Lidi, kteří naslouchají a se kterými můžeme mluvit o tom, co nás trápí, z čeho máme radost, co nás zneklidňuje. Lidi, kteří nás nepotřebují k tomu, aby o ně bylo postaráno, a netrpí úzkostí z toho, že je opustíme. Zkrátka nám věří a jsou tu pro nás i v okamžicích, kdy důvěru v sebe ztrácíme my sami, kdy se svět stává zmatkem. Narazíme na své limity, máme strach z prohry. Takový člověk ví, že to vše nemusí nic znamenat. Nalije nám čaj, dokáže zastavit běh našich myšlenek a bez soudu naslouchá, nenechá se zastrašit našim strachem ani vyprovokovat k zoufání. Vyhodí ze sedla naše automatické fungování a pak se stane zázrak. Uklidníme se. Otevřeme oči a rozhlédneme se. Náhle se objeví možnosti, které zvou k prozkoumání.

Koho můžete požádat o pomoc a o radu? S kým se podělíte o své sny a plány?
Začněte nalezením prvního člověka a postupně si začněte vytvářet tým. Podporující společenství Ohlédněte se do minulosti. Jací lidé se objevují ve vašem životě nejčastěji? Na koho nejčastěji vzpomínáte? Vztahy nás utváří od dětství. Někdy nás naplňují radostí, jindy jsme pohlcení bolestí a zklamáním. Některé nás podporují, jiné nás okrádají o naše možnosti a sny.
Jak vás ovlivnily vztahy, které vstoupily do vašeho života? Čím vás obohatily? Kde vám ublížily?
Je to důležité, abychom se dokázali rozloučit s těmi, kteří nás brzdí a nestrhovali nás tam, kde již dávno nechceme být. Učíme se, jak do života vpouštět lidi, kteří pro nás budou oporou na naší další cestě, se kterými můžeme sdílet své sny a kteří zůstanou i v obtížných dobách.
A na závěr? Vytrvejte!

Autor: prevzaté z časopisu Sféra